Padesát let Ortopedického oddělení Nemocnice Pelhřimov

Ortopedické oddělení Nemocnice Pelhřimov oslavilo 50 let

Před 50 lety se začala psát historie ortopedického oddělení, které patří k hlavním pilířům pelhřimovské nemocnice. Chod oddělení byl zahájen 1. října 1970 a prvním primářem se stal Miloslav Dýšek. Aktuálně se oddělení, které poskytuje péči pacientům s chorobami a úrazy pohybového aparátu, rozvíjí sedm let pod taktovkou Jaroslava Letochy. O bezproblémový chod se stará stabilizovaný lékařský a ošetřovatelský tým. „Primariát v současné době vede excelentní operatér s vynikajícím myšlením, představivostí, který obor rozvíjí správným směrem. Jsem na něj hrdý, protože o vysoké kvalitě ortopedie svědčí i fakt, že péči pelhřimovských lékařů využívají lidé z jindřichohradeckého okresu, Táborska či Jihlavska. Pokud by oddělení mělo kapacity, pacientů by bylo daleko více,“ sdělil MUDr. Jiří Běhounek st., který ortopedii vedl rovných dvaadvacet let.

Špičkové oddělení se zaměřuje především na operační výkony – endoprotézy kloubů, artroskopické operace a léčbu pacientů s traumaty pohybového ústrojí jako je například poranění horního konce stehenní kosti či měkkých tkání kolenního kloubu. „Mezi nejčastější zákroky patří implantace totální endoprotézy (TEP) zejména kolenních a kyčelních kloubů, v menším počtu ramenních. Celkem jsme jich provedli asi 350. V rámci neoperační léčby patří mezi nejčastější příčiny hospitalizace bolesti či úrazy páteře, které konzervativně léčíme pomocí analgetik, aplikací korzetu, následnou rehabilitací. Oddělení je ale hlavně zaměřené na operativu, což je nyní v období covidové pandemie komplikovanější. V současné době se čekací doba na TEP pohybuje klidně i kolem 24 měsíců,“ přiblížil primář pelhřimovského ortopedického oddělení Jaroslav Letocha.

Ročně lékaři odoperují přes 1000 pacientů. Plánované operace tvoří zhruba 80 procent péče. „Akutní operace, například zlomeniny řešíme hned jak je to možné, pokud to zdravotní stav pacienta dovolí. Artroskopii poraněného kloubu jsme v současné době schopni řešit do 2 až 3 týdnů,“ informoval primář.

Akutní artroskopii lékaři provádí v situaci náhlé změny funkce nebo bolestivosti kloubů. Nejčastěji v souvislosti s úrazem, který nedovoluje klientovi dosažení svých pracovních, funkčních, dovolenkových, rodinných či jiných cílů.

Edukační centrum

Pro pacienty před ortopedickou operací umělého kloubu (ramenní, kyčelní, kolenní) je určeno Edukační centrum pro pacienty s endoprotézou, které od roku 2011 funguje při Nemocnici Pelhřimov. Centrum nabízí informace týkající se například průběhu před a po operaci, o cvičení, nácviku chůze či pooperačních pomůckách.

„Každému pacientovi se snažíme poskytnout prvotřídní péči, a to i před samotnou operací a samozřejmě jsme připraveni zodpovědět jakékoliv dotazy,“ sdělil Jaroslav Letocha a dodal, že pohybový aparát a jeho funkce jsou závislé na mnoha faktorech. „Musíme vzít v úvahu genetické vlivy, konstituci, způsob života a výživy nebo typ zaměstnání, typy a následky úrazů. Jsou pacienti v pokročilém věku, kteří jsou na tom fyzicky daleko lépe než třeba jejich mladší rodinní příslušníci,“ konstatoval primář. Podle něj je vždy dobré volit zlatou střední cestu, tedy vyhnout se extrémům a neklást na své tělo větší požadavky než je možné zvládnout.

Vysoce kvalitní a precizní práce všech lékařů ortopedického oddělení je známá i za hranicemi regionu. Do budoucna chce oddělení dále rozvíjet operativu TEP velkých kloubů, nově se chce více zaměřit na léčbu chorob a poranění ruky a zápěstí.

Ortopedické oddělení Nemocnice Pelhřimov disponuje 24 lůžky akutní péče. Pacienti jsou hospitalizováni na dvou a třílůžkových pokojích s vlastním sociálním zázemím, televizorem, šatnou, mají bezplatné Wi-fi připojení. Využít mohou i jednoho nadstandartního pokoje. O jejich včasný návrat k běžnému způsobu života se stará zkušený tým rehabilitačních pracovníků.

Lůžková část oddělení sídlí ve 3. patře Pavilonu akutní medicíny. Návštěvní doba je denně od 14:30 – 18:00 hodin.

Rozhovor s MUDr. Jiřím Běhounkem st.

Uznávaný, zkušený ortoped a výjimečný operatér MUDr. Jiří Běhounek st. vzpomíná v rozhovoru na své začátky v pelhřimovské nemocnici. Na zákládajícího primáře ortopedie Miloslava Dýška nedá dopustit: „Byl obratný operatér, pálilo mu to a nechyběl mu smysl pro humor. Navíc byl poměrně progresivní člověk, proto naše ortopedické oddělení patřilo pod jeho vedením do první desítky odborných pracovišť, kde se začaly operovat umělé kyčelní klouby.“ Před padesáti lety se ortopedická operativa rozvíjela postupně od meniskektomií přes osteotomie až k totálním náhradám kyčle. První operace tohoto druhu byla v Nemocnici Pelhřimov provedena v roce 1976. Právě tehdy MUDr. Jiří Běhounek nastoupil na zdejší chirurgické oddělení. O deset let později se stal primářem ortopedického oddělení. V jeho čele stál dvaadvacet let.

Ortopedické oddělení pelhřimovské nemocnice bylo otevřeno 1. října 1970 zakládajícím primářem Miloslavem Dýškem. Jak na něj vzpomínáte a co Vám jako lékaři předal?

Vzpomínám na něj velice rád. Vybavuji si, že jsme šli jednou operovat kyčelní kloub. Já mu vždy předtím asistoval, ale nikdy sám neoperoval. On na sále najednou uslyšel kolegu primáře Kubíka, zvednul se a jen řekl: „Vy to uděláte.“ A šel pryč. Hlavou mi problesklo, že se asi zhroutím (smích), ale sebevědomí a čest mi nedovolily, abych to udělal. Základ od pana primáře Dýška byl vynikající. V životě mě nepochválil, do nebes mě nikdy nevynášel. Byl přísný, ale na druhou stranu nás nenásilně vedl, podporoval ve vzdělávání. Byl obratný operatér, pálilo mu to a nechyběl mu smysl pro humor. Navíc byl poměrně progresivní člověk, proto ortopedické oddělení v pelhřimovské nemocnici patřilo mezi první desítku, kde se začaly operovat umělé kyčelní klouby. To si dnes nikdo nedokáže představit. Nebyla žádná jednotka intenzivní péče, pacient ležel na normálním pokoji. Jednalo se o úplně jinou medicínu, a přesto jsme za rok dokázali vyměnit deset až patnáct kloubů.

Do nemocnice jste nastoupil po škole v roce 1976 původně na chirurgické oddělení. Co Vás přivedlo k ortopedii, kam jste jako druhý lékař nastoupil 1. listopadu 1978?

V té době byl nedostatek pediatrů. Proto si všechny absolventy medicíny pozval tehdejší ředitel nemocnice pan Karel Kalla, bylo nás asi osm a nabídl nám, abychom šli na dětské oddělení. Já jsem na dětské oddělení jít nechtěl. Ředitel mi řekl: „Dobře, nastoupíte na ortopedické oddělení, protože primář Dýšek je tam od dubna sám.“ A bylo hotovo. Primář Dýšek mi první den ve službě řekl: „Rozkoukejte se, já jezdím 3x týdně po okrese do ambulancí. Budete psát příjmy, propouštění.“

Nezapomenu také, když pan primář přišel a řekl: „Tak doktoře, tak mi říkal, jste tu čtrnáct dní, já odcházím na dovolenou. Jste doktor? Máte diplom? Tak to zvládnete.“ Nicméně, pak jsem odešel na vojnu, během které mi několikrát psal, zřejmě jsem ho ošálil (smích), abych se vrátil na ortopedii. Tehdy jsme byli zařazeni do atestačního programu a museli jsme požádat na ministerstvu o změnu atestace. Byl to složitý proces, ale v životě jsem nelitoval.

V té době byla ortopedie dost konzervativní obor.

Ano. Maximálně se sádrovalo, jinak jsme píchali především infuze, dělali jsme takzvaná bahna, což byl textilní obal, který se nahřál, a v podstatě jsme s ním léčili záda. Oddělení mělo 30 lůžek a bylo umístěné ve staré hlavní budově uprostřed bloku. Na jedné straně byla chirurgie, na druhé interna a uprostřed právě ortopedie. Operace se prováděly minimálně. Ročně se jich zvládlo zhruba 100. Dnes se jich provádí přibližně 1000 za rok. Z konzervativního oboru se postupem doby stal obor z 95 procent operační.

Žezlo jste po primáři Dýškovi převzal v květnu 1986. Byla to pro Vás jasná volba?

V podstatě nebyla jiná. Když kolega Zýka na začátku roku 1986 odešel, zůstali jsme s primářem Dýškem na oddělení sami dva. Já jsem tehdy nastoupil před atestací na tři měsíce na stáž do Prahy na Ortopedickou kliniku nemocnice Na Bulovce, kde byl Institut lékařů a farmaceutů pro vzdělávání. Poté, co jsem složil atestaci II. stupně, vrátil jsem se do Pelhřimova. Po čtrnácti dnech mi primář Dýšek říká: „Jsem nemocný, bůhví jak to dopadne.“ Naštěstí měl jenom žlučník, ještě v rekonvalescenci se sebral a dojel do Českých Budějovic, kde sídlili odborníci pro konkrétní medicínský obor. Když se vrátil, oznámil mi, že mě navrhnul jako svého nástupce.

Svým strhujícím pracovním úsilím a nadšením pro ortopedii jste byl pro většinu příkladem. S jakými plány jste tehdy primariát přebíral?

Primariát jsem přebral v dobré kondici. Zpočátku jsem tu byl sám, protože lékaři Miroslav Skoták, Lubomír Hadrava a Oldřich Krumpl, byli na vojně. Vrátili se 1. srpna 1986. Tak se začala psát historie ortopedického oddělení vedená mou osobou. Založením jsem člověk, který má rád řád a proces, který funguje. Nikdy jsem se netajil tím, že pracoviště chirurgické nebo ortopedické, musí být řízeno polovojensky. Musí mít pravidla, která se zásadně dodržují. Nikdy jsem žádnému lékaři neříkal, jak má operovat. Nikoho jsem nenutil jít metodou alá Běhounek. Když jsme ale chtěli mít úspěch, a to já jsem chtěl mít dobré oddělení, museli jsme nasadit systém. Je pravda, že jsem měl štěstí na lékařský i sesterský personál. Měli jsme dobrou partu. Vrchní sestry se na oddělení do této doby vystřídaly pouze čtyři.

Vzbuzoval jste respekt u pacientů i personálu…

Po letech mi sestřičky řekly, že jsem byl známý tím, jak jsem křičel už od vrátnice. Všichni věděli, že jde Běhounek. Ale když jsem se naštval, nemluvil jsem a to bylo opravdu zle. Ony to věděly. Přišel jsem na oddělení a tam žádný personál nebyl. Vždycky jsem si říkal, kde jsou? Byly schované na dámském záchodě a čekaly pár minut, než mě amok přejde (smích). Neříkám, že za mého šéfování byla idyla. Ono, který šéf lidi neštve. Ale v rámci možností jsme udělali velký kus práce.

Od té doby prošla ortopedie dynamickým vývojem. Jak tehdy oddělení vypadalo, jak se změnilo zázemí, přístrojové a technické vybavení, počet zaměstnanců.

Odhadem prošlo ortopedickým oddělením pelhřimovské nemocnice za půl století zhruba 30 doktorů. Zájem o obor byl, protože jsme nepatřili mezi outsidery, jezdili za námi pacienti ze širokého okolí. Stále bylo, co dělat. Je pravda, že jsme s oddělením trochu cestovali, protože jsme ambulovali na poliklinice nebo na starém dětském oddělení. Přístrojové a technické vybavení jsme pomalu dávali do kupy, kdy primář Dýšek sehnal základní instrumentália pro endoprotézy. Já jsem se v roce 1988 rozhodl, že pokud chceme jít s dobou, musíme mít artroskop. Což se podařilo i díky devizovému krytí Dřevozpracujícího družstva Lukavec.

Zažil jste mnoho lidských příběhů, setkal se se zajímavými i méně příjemnými osudy. Utkvěl Vám některý v paměti, že si na něj vzpomenete i po letech?

Některé osudy mě hodně iritovaly. Musel jsem se dost ovládat. Třeba, když k nám rodina přivezla babičku. Všichni do jednoho lomili rukama, chudák babička. My jsme ji odoperovali a dali dohromady. Rodina okolo ní neustále „tancovala“, a když jsme řekli, že už je její stav v pořádku, paní se rozchodila, byla v dobré náladě. Přišel za mnou její syn a povídá mi, že by ode mě něco potřeboval. Dal mi žádost do domova důchodců, zda bych ji s babičkou vyřídil. Já jsem se tehdy tak rozčílil, křičel jsem na něj, ať jde pryč. To byl velmi negativní zážitek.

Na druhou stranu jsem měl mladou pacientku se zlomeninou dolního konce stehenní kosti. Na tehdejší dobu poměrně složitá záležitost. Nikomu se do operace nechtělo. Nicméně já začal jednat. Zákrok dopadl dobře. Pacientka mi pak asi za dva roky přinesla plyšového zajíce, který se mnou byl v pracovně celou moji kariéru jako talisman.

Medicína je někdy hodně zlá. Vzpomínám také, když mi v 70. letech minulého století přivezli 26letého pacienta s boulí. Nakonec z toho vyšel svalový sarkom, velmi agresivní tumor. I v dnešní době je z 95 procent nevyléčitelný. Tehdy za mnou přišla jeho žena a řekla mi, že je ráda, že jsem s ní mluvil na rovinu, což na jiném pracovišti, v jiném městě, neudělali. V medicíně není dobré lhát, pokud se nejedná o milosrdnou lež.

Kolik operačních zákroků jste provedl a kolik pacientů bylo během 50 let ošetřeno v ortopedické ambulanci?

Odhaduji, že jsme ambulantně ošetřili přibližně půl milionu lidí. Když budu hodně skromný, tak jsem zhruba 1200 velkých operací udělal. Vyšetřoval jsem kyčle dětem, které za mnou pak chodily se svými dětmi a teď přichází do ordinace už jako babičky se svými vnoučaty.

Vzpomenete si na svojí první operaci?

Po návratu z vojny v roce 1979 se jednalo o lupavý prst. Základem pro jakoukoli operativu byly a jsou malé operace. Na medicíně je nejkrásnější a zároveň nejzrádnější, že na žádné wikipedii ani googlu zkušenosti nenabydete. Základem je poctivá práce.

S jakým neobvyklým zraněním jste se během své praxe setkal na operačním sále a jaký byl výsledek léčby?

Bylo jich nemálo. Jednou takovou záležitostí bylo několik poměrně závažných věcí, které jsou často přehlédnutelné – perilunátní luxace v zápěstí. Dále desítky a stovky zlomenin, různých etáží stehenních kostí. Největší můj „majstrštyk“ byla rekonstrukce těžce zdevastovaného zápěstí, kdy se pacientovi úraz vyhojil tak, že dva prsty sice neměl, ostatní byly pochroumané, ale ruku měl celou. Mohl ji používat. Léta jsem tento příklad využíval na různých kongresech a seminářích, abych ukázal, co se pacient dokázal všechno naučit.

Výsledky léčby jsou vítězství i prohry. Jdete na operaci a je dobré mít sebevědomí, ale vždycky je to tak, že když si říkáte: „To zvládneme, pak půjdeme na svačinu.“ Dojde k pravému opaku. Vždy radím jít s pokorou. Člověk pak zjistí, že situaci zvládnul na výbornou.

Vysoká kvalita pelhřimovské ortopedie je známá od nepaměti. Jak těžké je si vysokou laťku udržet? Jakou radu byste dal současným začínajícím ortopedům?

O vysoké kvalitě ortopedie svědčí i fakt, že péči pelhřimovských lékařů využívají lidé z jindřichohradeckého okresu, Táborska či Jihlavska. Pokud by oddělení mělo kapacity, pacientů by bylo daleko více. Je také potřeba si uvědomit, že Vysočina je extra speciální. Máme pět nemocnic. Všechny mají ortopedická oddělení a pracoviště jsou poměrně špičková. Pozice pelhřimovské ortopedie není v kraji vůbec snadná.

Věřím, že vysokou laťku pánové posunou dál. Problémem dnešní doby je ale získávání mladých lékařů. Doby, kdy jsme čekali a třásli se, že nás vezmou na sál na operaci slepého střeva, jsou dávno pryč. Mladým ortopedům bych doporučil, ať se pořádně učí, jsou pokorní a nezapomínají, že všechno má nějaký vývoj. Existuje obecné pravidlo, které hodně používal pan primář Dýšek: „Úkolem každého v okamžiku, kdy převezme jakýkoliv vedoucí post, je předat ho minimálně ve stejném nebo v lepším stavu, než ho přebíral.“ Současný primář Ortopedického oddělení Nemocnice Pelhřimov, Jaroslav Letocha, primariát rozvíjí ve stejném duchu. Nemá to lehké. Dnešní doba je, jaká je, s tím nic neuděláme.

Co byste popřál oddělení do následujících let?

Aby ho lékaři v zájmu jejich přístupu k oboru dál rozvíjeli, naslouchali současnému primáři a věřili mu. Důležité je, aby další vývoj oddělení týkající se možností techniky, přístrojů a implantátů pelhřimovskou ortopedii neobešel.

MUDr. Jiří Běhounek (*1952, Praha)

Motto: „S nasazením, rozhodně, slušně.“

Český lékař a politik (nestraník za ČSSD), od října 2013 poslanec Poslanecké sněmovny PČR, v letech 2008 až 2020 hejtman Kraje Vysočina, od roku 1998 zastupitel města Pelhřimov. Vystudoval SVVŠ Přípotoční v Praze. Poté nastoupil na Univerzitu Karlovu v Praze – Fakulta všeobecného lékařství, postgraduální studium: Atestace ortopedie I. a II. stupně. Po ukončení vysoké školy v roce 1976 nastoupil na Ortopedické oddělení Nemocnice Pelhřimov. V roce 1980 složil atestaci z ortopedie I. stupně a následně v roce 1986 atestaci II. stupně. Týž rok byl jmenován nástupcem primáře MUDr. Miloslava Dýška na oddělení ortopedie Nemocnice Pelhřimov, kterým byl až do svého zvolení hejtmanem Kraje Vysočina na podzim 2008. V letech 1996 –2000 v Nemocnici Pelhřimov vykonával funkci náměstka HTS a od roku 2001 byl vědeckým sekretářem odborné České společnosti pro ortopedii a traumatologii – ČSOT.

Zdroj

www.wikipedia.org