MUDr. Karel Kalla. Výjimečný a aktivní muž, který vedl primariát klinické biochemie 46 let

Celý svůj život zasvětil medicíně a biochemii. Emeritní primář MUDr. Karel Kalla je nejdéle sloužícím primářem v historii pelhřimovské nemocnice, kde neuvěřitelných 46 let vedl oddělení klinické biochemie (1963 – 2009, pozn. autorky). MUDr. Kalla pochází z rodiny lékařů – jeho otec byl uznávaným internistou taktéž v pelhřimovské nemocnici. Po absolvování základní a střední školy v Pelhřimově nastoupil na lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, kterou úspěšně dokončil v roce 1960. Svou kariéru zahájil v NsP Humpolec, kde pracoval na různých odděleních včetně interního, chirurgického a oddělení pro tuberkulózu a respirační nemoci.

V roce 1963 byl v pelhřimovské nemocnici jmenován primářem ústřední laboratoře, která se později stala oddělením klinické biochemie. Během své kariéry zde zavedl řadu inovativních metod, včetně parenterální výživy na ARO. 

Kromě své primářské role zastával MUDr. Kalla také řadu funkcí, včetně ředitele nemocnice (1966-1978), náměstka ředitele OÚNZ pro LPP a zároveň působil jako vědecký sekretář a později předseda České společnosti klinické biochemie. Jeho odborné znalosti potvrzují atestace z vnitřního lékařství, sociálního lékařství a organizace zdravotnictví a klinické biochemie. V roce 2017 získal titul Vynikající lékař Pelhřimovska a v roce 2023 obdržel Pamětní medaili Nemocnice Pelhřimov za mimořádné zásluhy a přínos nemocnici. 

I dnes, ve svých 87 letech, zůstává aktivním a vede v nemocnici lipidovou ambulanci. Je hrdým otcem tří dcer a dědečkem pěti vnoučat. Ve volném čase se věnuje literatuře, sportu a zahrádce. Pojďme se společně podívat na život a kariéru tohoto uznávaného lékaře a inovátora, který svou prací formoval obor klinické biochemie v pelhřimovské nemocnici.

 

Že chci být lékařem, jsem věděl už od dospívání. Naše rodina se scházela vždycky v sobotu s rodinou pana primáře Pujmana a také s rodinou pana doktora Kuncka. Páni kouřili, pili víno, hráli karty a bavili se o medicínských věcech. To mě vždycky bavilo a fascinovalo. Takže jsem se rozhodl, že chci jít na medicínu a nakonec se mi to podařilo.

 

Tatínek začínal svoji kariéru v Jihlavě na interním oddělení a tam taky začínal na chirurgii pan primář Pujman. V Jihlavě se seznámili, večer se scházeli, popíjeli, a když odešel pan Pujman do Pelhřimova dělat ředitele, volal tatínkovi, zda by za ním nechtěl přijít, že by v nemocnici rád otevřel ještě interní oddělení. Tatínek tehdy musel jet do Bohumína, a když si tam šel do trafiky pro cigarety, povídá trafikantovi: „Tady je to takový divný.“  No a trafikant mu řekl: „Víte, tady je to prdel světa.“ Otec nezaváhal ani chvilku. Otočil se, šel na vlak a jel zpátky do Jihlavy, zavolal panu Pujmanovi a řekl mu: „Jarku, já tam půjdu.“ No a tak přišel, někdy v roce 1935, do Pelhřimova. Nejprve pracoval jako konziliář, protože primáře musela jmenovat městská rada. V roce 1937 se stal prvním primářem osamostatněného interního oddělení v nemocnici. 

 

Měl jsem to štěstí, že jsem se nenarodil v Jihlavě. Maminka, která byla v pokročilém stádiu těhotenství, tehdy byla na návštěvě u svých rodičů v Jihlavě. Když u ní začaly první porodní bolesti, volala tatínkovi, ten hned panu Pujmanovi, který byl chirurg a porodník. Pan Pujman maminku vyšetřil, vzal auto a řekl: „Karle, to ještě stihneme do Pelhřimova.“ Tak jsem se narodil v Pelhřimově. 

 

Tehdy, kdo měl samé jedničky v ročníku a samé jedničky z maturity, byl automaticky přijatý. Nemusel dělat zkoušky, což byl i můj případ. Když ostatní studenti psali dopoledne písemnou práci, já a ještě jedna studentka, jsme šli pryč. Odpoledne jsme pak měli pohovor na fakultě. Pamatuji si, že pohovory probíhaly v místnosti, která byla zahulená, protože tam všichni tři zkoušející kouřili. Tehdy se mě zeptal asistent, později profesor Hrazdira, kolik má člověk leukocytů. To já vůbec nevěděl. On mi na to řekl: „Musíme tě vzít, máš samý jedničky.“ A když jsem byl potom na stáži na praktikách na experimentální patologii, tak si mě asistent Hrazdira, zavolal a řekl: „Ukaž, Kalla, index. Máš to pěkný, pěkný. Neudělali jsme chybu, tak jenom tak dál.“ Promoval jsem s vyznamenáním. Velmi rád vzpomínám na studentská léta. Měli jsme například študáckej spolek, kterému jsme říkali APIA= amatérská pivní internacionála akademiků. Chodili jsme jednou za 14 dní v Brně ke Stupkům na pivo a přítel Kralert - Pelhřimák, studoval v ročníku s primářem Lemanem, vždy, když nám přinesli pivo, říkal Via a my APIA, a říkali jsme: „Až bude křemen lítat.“ Byly to krásné časy. 

 

No právě. Já pořád váhal, kam nastoupím. Až kolegyně z kroužku, která byla svazačka a seděla v komisi, mi řekla: „Hele, člověče, rozhodni se. Už je jenom Humpolec a Ostrava.“ Já ji tehdy řekl: „Josefko, prosím tě, Ostravu nechci, napiš mi Humpolec.“ Tak jsem se dostal v roce 1960 do Humpolce, kde jsem byl na interně, na plicním a na chirurgii, kde se sloužily noční směny společně s gynekologií. Tam jsem zažil svůj první a poslední porod. Paní byla připravená, ale porod nějak nešel. Tak jsem ji nastřihl tak, jak nás to učili a porodili jsme pěkného kluka. Když jsem ji zašíval, paní mi říká: „Pane doktore, musím Vám říct, že máte zlaté ruce.“ Já jsem jí řekl: „Prosím Vás, jak jste na to přišla?“ Ona mi odpověděla: „Já jsem prvně rodila v Pelhřimově císařským řezem a řekli mi, že nikdy nebudu rodit přirozeně a Vám se to povedlo.“ Já jí odvětil: „Paní, Vy máte velké štěstí, že jste mi to řekla až teď, jinak bych utekl a nechal bych Vás tady (smích).“ Za 15 let na támhlety dveře (ukazuje směrem ke dveřím ambulance) někdo klepe. Přišel mladík a povídá: „Pane primáři, já se Vám jdu představit. Vy jste mě porodil v Humpolci.“ Odvětil jsem mu: „Tak to seš ty, takovej pěknej kluk, to mám z tebe radost.“ Měl jsem upřímnou radost a slzy v očích. Toto byl můj první a poslední porod. 

 

No to bylo totiž tak, že když jsem byl na interně v Humpolci, přijel za mnou jednou doktor Havlas, který dělal léčebného náměstka ředitele OÚNZ a povídá: „My bychom chtěli v Pelhřimově otevřít laboratoř.“ Tenkrát se to jmenovalo Ústřední laboratoř. Před tím tato laboratoř patřila pod internu, kam můj táta chodil odečítat mikroskopicky sedimenty. Vedoucím laborantem byl pan Drbal. Vzal jsem si týden na rozmyšlenou, kdy jsem si řekl, že mě biochemka baví. Nakonec jsem kývnul.  Každý, kdo chtěl tehdy dostat vyšší místo, musel jít na obvod. Tak jsem šel ještě na měsíc do Lukavce, kde jsem se střídal s Karlem Křikavou. Jmenován primářem Ústřední laboratoře jsem byl 1. listopadu 1963.

 

Sídlili jsme v současné hlavní budově tam, kde je nyní pokladna. Měli jsme 1 a půl místnosti, dva hematologické laboranty, dva biochemické laboranty a mě.  Řekl jsem si, že laboratoř nepadne, i kdybych se měl rozkrájet. Byl jsem tehdy svobodnej, takže jsem pracoval třeba do 22 hodin, připravoval jsem chemikálie, to nebylo jako dneska, kdy se všechno koupí, dá do mašiny a celý proces jede. Za mých začátků jsme museli navažovat, rozpouštět, filtrovat. První roztok si pamatuji jako bych ho dělal teď. Tehdejší laborantka Monika mi řekla: „Pane doktore, dochází nám thymol. Pan Drbal ho vždycky dělal přes noc.“ Řekl jsem jí: „Tak ho uděláme.“ Vzal jsem knížku, nalistoval, pročetl, následně navážil, přidal destilovanou vodu, nechal vykrystalizovat a ráno filtroval. To bylo jednoduchý, ale byly další jako transaminázy, které se dělají do dneška. Všechno jsem se naučil a školil jsem se. Prvně jsem byl u pana primáře Vyhnánka v Českých Budějovicích v laboratoři. Pak byla výborná předatestační průprava v Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví na Katedře klinické biochemie, kterou vedl primář Mašek z Bulovky, a jako školitel se mě ujal asistent, později profesor, Miroslav Engliš. Byla to vynikající škola. Jezdil jsem tam každý čtvrt rok, na 14 dní po dobu dvou let. 

 

Pamatuji, jak jsem přišel za panem primářem Kubíkem a zavedli jsme v Pelhřimově v období let 1973 až 1974 kompletní parenterální výživu na ARO. To byla nejkrásnější léta medicíny. S primářem Kubíkem jsme také zavedli peritoneální dialýzu. To tady ještě nebylo hemodialyzační středisko. Pacientům se výborně dařilo, což byla ta největší odměna za práci. 

 

Na své spolupracovníky jsem měl většinou štěstí. Mí spolupracovníci byli šikovní, vzdělaní a spolehliví lidé. Jsem hrdý na to, že jsem získal jako chemika a analytika pana inženýra Kalinu. Taky Pelhřimáka. Byl mým výborným spolupracovníkem, a tím jsme také velmi poskočili nahoru. Naše pracoviště patřilo ke špičkovému oddělení. Zavedli jsme troponii, což je nejspolehlivější diagnostika infarktu myokardu, která se používá do dneška. Po zavedení této diagnostiky mi za tři, čtyři měsíce volali z Vojenské pojišťovny v Českých Budějovicích a ptali se mě: „Prosím Vás, co je to troponin? To je divné, od rakouských hranic až k Vám tuto metodu nikdo nedělá!“ A já jim řekl: „Počkejte, budou dělat a budete se divit, kolik toho budou dělat.“ Vždycky jsem vyhledával nové věci, protože jen tak se může člověk dál posouvat a posouval jsem tak i nemocnici. Zastával jsem názor, že pokud se účastním kongresu, musím vždy aspoň jednu věc zavést u nás. 

 

Třeba jsme začali dělat jedno ze základních screeningových vyšetření - elektroforézu bílkovin. Na to jsme sem vlastně přilákali pana primáře Kesslera. Ještě, když pracoval v Jihlavě, posílal krve do pelhřimovské laboratoře na vyšetření a spolupracoval s námi, protože v Jihlavě nic takového neměli. Jednou mi říkal: „Člověče, že jste tady dělali takové bezvadné věci, tak jsem šel do Pelhřimova.“ A já jsem mu řekl, jak jsem rád, že ho tu máme. 

 

Rodiče mi byli velkou oporou. Stejně tak manželka. Pocházela z Vlašimi a přišla do Pelhřimova na interní oddělení na umístěnku. Naše první seznámení bylo shodou náhod v areálu nemocnice. Já jsem šel od pana ředitele, potkali jsme se a pozdravili. Za mnou šel chirurg, Jura Tomanů, a říká: „Pěkná holka, viď? Ta by stála za hřích.“ Jednou jsem za ní zajel do Humpolce, kde pracovala na stejném oddělení – interně, jako já dříve. Dali jsme řeč, pozval jsem ji na lékařský ples, který se konal v Pelhřimově. Druhý den jsem ji vzal na oběd, táta mi půjčil auto, škodovku Populár, protože já jsem v té době auto ještě neměl. Jeli jsme na oběd na Křemešník, a tehdy přeskočila jiskra. Vzali jsme se a vychovali tři dcery. 

 

S manželkou jsme své děti vždy podporovali ve všem, co dělaly a potřebovaly. Martina studovala velmi dobře, takže její vzdělávání bylo bez problémů. Stejně jako já, začínala na interně a nakonec jsem ji přesvědčil, že by měla dělat klinickou biochemii a dělá ji velmi dobře. Od roku 2009 je primářkou tohoto oddělení. 

 

Mám to v genech, po mámě. Byla velmi čilá, dokonce mi v novinách zaškrtávala články, které si mám přečíst. Jenže, když jí bylo 85 letech, zlomila si krček. Tehdy koukala na televizi, zdálo se jí, že někdo zvoní, vstala, zakopla o koberec, upadla a zlomila si krček. To byl její konec. I když byla hned operovaná, nohu rehabilitovala, po pár dnech jsem za ní přišel, seděla na posteli, nepřítomně koukala před sebe a já si hned řekl: „Tak to je konec, to je ateroskleróza.“  Základem pro spokojený život je podle mě to, aby člověk dělal práci, která ho baví. Já se třeba rád učím novým věcem a aplikuju je do praxe. Mám rád lidi a tady jsem mezi svýma (na oddělení klinické biochemie). Cítím se tu jako doma. 

 

Jako kluk jsem hodně jezdíval na kole. Denně jsem jezdil okruhy za kamarády do Křelovic, pak do Humpolce a domů. Mým velkým celoživotním koníčkem je fotbal. Tatínek mě už od mala bral na fotbalové zápasy a moje láska k fotbalu mě vedla k dlouholetému působení v oddílu kopané TJ Spartak Pelhřimov. Předsedou jsem byl od roku 1973 téměř 35 let a skoro 40 let jsem byl ve výboru. Dále velmi rád čtu odborné publikace a pouštím si webináře. Mým dalším velkým koníčkem je cestování. Od roku 1949 jsem s rodiči, každý rok, jezdili na dovolené do Krkonoš, do Pasek nad Jizerou. Pak jsem tam jezdil i já se svojí rodinou a dětmi, které díky mě získaly lásku ke Krkonošům. S dětmi jsme také jezdili k Balatonu. Tím, že jsme se hodně kamarádili s Lemanovými, tak jsme dovolené trávili s nimi. Pamatuji, že nás jednou pustili na západ, tak jsme jeli auty do Švédska. Zážitků bylo za celý život nespočet.

 

Jak říkají Angličani: „Every beginning is difficult.”(Každý začátek je těžký, pozn. autorky). Ať to překonají a budou se mít daleko líp. Já, když jsem začínal jako lékař, měl jsem měsíčně plat 1050 korun čistého. To se nedá srovnat, doba byla samozřejmě úplně jiná, ale ať neklesají na mysli, ať studují, věnují se medicíně, je to krásná věda a peníze přijdou také. 

 

Tato nemocnice patří mezi špičkové a já jsem na to patřičně hrdý. Jsem hrdý na to, že můj otec i já, jsme pracovali a já ještě pracuji v pelhřimovské nemocnici, která se neustále rozvíjí a rozrůstá se. Jedná se o moderní a dynamické zdravotnické zařízení, které jde neustále dopředu, aby poskytovalo nejlepší možnou péči pacientům. Nedostatky se najdou vždycky, ale kde nejsou?   

 

Děkuji za rozhovor.