Úsměv a laskavé slovo dokážou rozjasnit i ten nejtemnější den, říká Bc. Iva Procházková

 

Velký vzor jsem měla v mamince, která byla zdravotní sestrou. Ovšem mým snem bylo studium na střední hotelové škole, protože jsem chtěla být letuškou. Jenže osud vše zařídil jinak. Maminka mi zemřela a já se rozhodovala, co se životem. Na přihlášce jsem měla uvedenou na prvním místě Střední hotelovou školu v Mariánských lázních a na druhém místě Střední zdravotní školu v Kladně. Vzhledem k situaci, která nastala odchodem maminky, jsem udělala velké životní rozhodnutí a nastoupila na zdravotní školu. 

 

Svoji profesní dráhu jsem začala v Kladně, poté jsem se vdala do Jihlavy, kde jsem pracovala na psychiatrii. V roce 1988 jsem se přestěhovala do Pelhřimova. Moje první pracovní kroky směřovaly na polikliniku, kartotéku a pohotovost. Díky tomu jsem poznala Pelhřimovsko – obvody, vesničky a dodneška z těchto poznatků a zkušeností čerpám. Jsem moc vděčná, že jsem v Pelhřimově začínala pod skvělou vrchní sestrou paní Věrou Krátkou. Následně jsem přestoupila na interní oddělení, a když bylo otevřeno radioterapeutické (onkologické) oddělení, nastoupila jsem tam jako vrchní sestra.

 

V roce 1998 jste stála u zrodu DRJ (doléčovací rehabilitační jednotka, nyní oddělení dlouhodobě nemocných, pozn. autorky), byla jste členkou poradního sboru hlavní sestry, zástupkyní hlavní sestry, interní auditorkou a členem týmu pro kvalitu. 

Na okamžiky, kdy v pelhřimovské nemocnici vznikalo oddělení DRJ, velmi ráda vzpomínám. Tehdy jsem začínala jako vedoucí staniční sestra a následně, o rok později, při zavedení dvou stanic, jsem se stala vrchní sestrou DRJ. Plně jsem zde dostala možnost zúročit své zkušenosti z předchozího působení, ale i teoretické poznatky bakalářského vysokoškolského studia, na které jsem se dala ve svých 46 letech. S kolegy jsme zaváděli bazální stimulaci a pořádali pro pacienty řadu nových akcí – od masopustu až po různá společenská setkání. Jsem pyšná, že se nám podařilo v Pelhřimově uspořádat dvě celorepublikové konference o následné péči. V roce 2013 jsem byla pověřena vedením stanice lůžkové rehabilitace a v letech 2015 až 2021 jsem vykonávala funkci staniční sestry lůžkové rehabilitace. 

 

Za celý svůj dosavadní život jsem nabitá pozitivními shledáními a zkušenostmi. Začátky nebyly na žádném oddělení jednoduché, protože jsme většinou budovali oddělení tzv. od píky, ale když pak člověk viděl, co dokázal, kam se oddělení posunulo, bylo to velké zadostiučinění. Bez skvělých kolegů, na které jsem měla obrovské štěstí, by to nešlo. 

 

Změny měly na moji práci významný vliv. Do všech oborů, ve kterých jsem pracovala, jsem měla možnost proniknout, znala jsem obvody, dokázala jsem zastupovat na očním nebo ORL. Díky těmto zkušenostem dokážu posoudit práci kterékoliv zdravotní sestry, protože jsem si ji sama zkusila a vím, že každá práce má své pro a proti. Nejde paušálně říci, že některá práce je jednodušší a druhá ne. Práce je všude hodně, akorát ji musíme vidět. Důležité je podle mě, když je v práci pohoda, protože když je v duši klid a práce se dělá s láskou, jde vše hladce. I když je pravda, že závěr mé pracovní kariéry byl na covidovém oddělení, a ze začátku to nebylo vůbec jednoduché. 

 

Když začalo onemocnění COVID – 19, ptala se nás paní náměstkyně pro ošetřovatelskou péči, zda bychom šly odebírat antigenní a PCR testy do odběrového stanu. Tehdy jsem odmítla, byla jsem v důchodovém věku a nebyla jsem si zcela jista, zda bych ji zvládla. Ovšem pandemie vypukla v plné síle, v Nemocnici Pelhřimov byly vytvořeny covidové stanice. Tehdy jsem začala dělat staniční sestru na covidovém oddělení II. a musím říci, že začátky pro mne byly těžké, bylo to jak v nějakém tunelu. Do práce jsem chodila v 5 hodin ráno a domů jezdila ve 21 hodin. Cítila jsem obrovskou zodpovědnost. V infekčním oboru se musela propojit odbornost s manuální zručností a navíc bylo toto období těžké na psychiku. Na oddělení jsem měla zdravotní sestry z 11 oddělení. Tehdy mi velmi pomohla Mgr. Anna Palánová, staniční sestra z interny III. 

 

Manuální zručnost, inteligence, vztah ke zdravotnictví a k týmové práci. Každá zdravotní sestra by měla mít ráda lidi. Práce s lidmi je těžká, proto si myslím, že by měla být i trochu herečka, protože i pokud má nějaké osobní problémy, nemůže si dovolit dávat svoje emoce najevo před pacienty. Osobně jsem měla štěstí na sestřičky, dokázala jsem si je vybrat. Podle mne je důležitý první dojem. Pamatuji, že když byly civilní služby, tak byli chlapci, u kterých jsem hned věděla, že k práci ve zdravotnictví nebudou a naopak jiní jsou pro ni stvoření. A měla jsem pravdu, někteří v pelhřimovské nemocnici pracují dosud. Mnoho kolegyň, které u mne pracovaly, jsou nyní ve vedoucích funkcích jako staniční či vrchní sestry po celé České republice. Každý ze zdravotníků by si měl uvědomit, jaké to bylo, když do nemocnice nastoupil poprvé a stejně tak to mají pacienti. Jsou většinou nejistí, neví, co je čeká a personál nemocnice je tu od toho, aby jim vše vysvětlil a poradil jim. Důležitý je tón hlasu, pohled, empatie. Práce ve zdravotnictví je krásná, nádherná a dá se při ní začít mnoho pocitů štěstí a radosti, když vidíte, že se zdravotní stav pacientů zlepšuje. Ale děvčata si musí uvědomit, že práce je zároveň i náročná, protože jsou činnosti, které nejsou příjemné. 

 

Skloubit rodinný a pracovní život pro mne ze začátku nebylo vůbec jednoduché. Než jsem poznala svého současného přítele, se kterým jsem už 20 let, byla jsem do práce velmi zabraná. Ono to ale takto nejde dělat celý život, tělu bychom měli dávat i nové impulsy, zážitky, abychom měli energii z čeho čerpat. Mě například baví práce na baráčku, zahrádce. Ráda vařím a peču, tvořím, háčkuju, a mým velkým koníčkem je cestování. S vnoučaty jezdíme na hory, na vodu. Cestujeme po naší krásné vlasti, létáme k moři. Snažíme se užívat si život, dokud nám to zdraví dovoluje.

 

Nejdůležitější je zdraví, takže pokud budu zdravotně v pořádku, ráda bych ještě pracovala. Nemocnici Pelhřimov bych popřála neustálou snahu o zlepšení péče, profesionalitu a komunikaci, což přispívá k celkovému rozvoji zdravotnického systému a zvyšuje kvalitu života pacientů. Důležitá je bezesporu empatie, porozumění a komfort pacientů v jejich obtížných časech. Zároveň bych si moc přála, aby si každý vážil práce toho druhého, protože i když práce na interně je jiná než na chirurgii, v laboratořích nebo na rentgenu, každá práce je náročná a je součástí komplexní zdravotní péče.