Markéta Fuchsová: Pro paliativní péči jsou hlavními pilíři komunikace, zkušenosti a cit

Nejvyšší ocenění Kraje Vysočina Dřevěnou medaili, jejíž symbolikou je houževnatost, pružnost a růst mládí letos obdržela Mgr. Markéta Fuchsová, koordinátorka Oddělení paliativní péče Nemocnice Pelhřimov. Cenu bere jako uznání práce celého paliativního týmu. V rozhovoru popisuje fungování multidisciplinárního týmu, vzpomíná na začátky pandemie koronaviru a přibližuje, jak funguje půjčovna kompenzačních pomůcek při paliativní péči. Aktuálně by podle Mgr. Markéty Fuchsové pomohlo navýšení počtu kyslíkových koncentrátorů, které slouží nejen klientům s onemocněním covid-19, ale i pro pacienty s karcinomem plic, s metastatickým postižením plic nebo se srdečním selháním. 

Jste čestnou držitelkou dřevěné medaile, ocenění, kterým Vysočina vyjadřuje uznání a respekt významným osobnostem. Co pro Vás tato cena znamená, a prozradíte, kde ji máte uloženou?

Je to ocenění, které pro mě znamená strašně moc. Ale především je to uznání týmové práce v paliativní péči nejenom mojí, ale i lidí kolem mě, protože paliativa není o jednotlivcích, ale o týmu. Je moc hezké, že i obyčejný člověk, který není žádná celebrita, dostane ocenění, které vyjadřuje, že si někdo váží jeho práce a nejsou to jenom jeho blízcí, ale i široké okolí. Cenu mám vystavenou doma v obývacím pokoji na čestném místě, na poličce mezi oceněními dětí a fotografiemi rodiny.

Jak dlouho se věnujete paliativní péči?

Paliativní péči se věnuji už patnáct let. První impuls přišel na vysoké škole, kde nám přednášel pan doktor Kabelka a poté pan doktor Sláma. Oni nám ukázali úplně jiný přístup k pacientovi, a že se péče v závěru života dá dělat jiným, lidským způsobem. Poté jsem v rámci povinných praxí byla v Rajhradě v kamenném hospicu, což byl druhý impuls. Viděla jsem péči, která vycházela z komunikace s pacientem a jeho rodinou, a uvědomila jsem si, jak je důležité umět dobře komunikovat a mít na pacienta potřebný čas. V hospicu nebyly žádné příkazy, zákazy, pacienti mohli například kouřit na pokoji, rodina mohla být s blízkým 24 hodin denně. Pacienty nikdo nenutil do jídla, pití. Líbilo se mi, že péče byla o člověku, přístupu a ne o režimu. Tam jsem zažila svůj první multidisciplinární tým, kde se sešli lékaři, sestřičky, pečovatelky, sociální pracovnice, duchovní a psycholog. Všichni mluvili vždy o jednom pacientovi a jeho rodině a ukázali svým pohledem, jak vše vnímají.

Zmínila jste multidisciplinární tým. Kdo je součástí pelhřimovského týmu paliativní péče, který pomáhá rodinám 24 hodin, sedm dní v týdnu?

Náš tým vede paní doktorka Štokrová a od ledna máme na půl úvazku novou paní doktorku, což je hodně důležité, pro vzájemnou zastupitelnost. Dále máme dva sloužící lékaře paliatry a dva sloužící lékaře s kmenem, kteří zajišťují servis 24 hodin, sedm dní v týdnu. Kmenových sestřiček máme pět. Dále máme šest sestřiček na dohodu o provedení činnosti. Následně jsem já jako koordinátor paliativní péče, zdravotně sociální pracovnice, pan kaplan, který je mužským elementem do našeho ženského kolektivu a především přichází vždy s jiným pohledem a věnuje se pacientům jinak, třeba tím, že s nimi zpívá. Dále máme dvě psycholožky. Celý tým se schází jedenkrát týdně na multidisciplinárním týmu, aby zhodnotil péči o každého pacienta a jeho rodinu.

V čem se liší paliativní péče od hospicové?

V kamenném hospici jsou převážně pacienti v terminálním stavu a spíše se hovoří o posledních dnech, týdnech života.  U člověka je ukončena kurativní léčba a dále pokračuje symptomatická terapie. Paliativní péče může být v rámci časné péče na měsíce i rok či dva. Probíhá souběžně i s onkologickou péčí, kdy pacienti chodí na paliativní chemoterapie nebo radioterapie. Pro takové pacienty a jejich rodiny jsme podporou, protože pokud se u nich stane něco například o víkendu, nevolají záchrannou službu, ale nás. Samozřejmě pomáháme i s dalšími věcmi. Pokud klient ví, že nemoc není vyléčitelná, dává si do pořádku i sociálně – ekonomické věci jako je například přepis vozidla nebo pomáháme s vyřizováním příspěvku na péči a s mnoha dalšími věcmi. Paliativní péče není jen o pacientovi, ale i o jeho rodině a podpoře a pomoci jí.

Jak vypadá běžný den paliativní péče?

Scházíme se každý den v sedm hodin ráno a předáváme si informace z noční pohotovosti a předešlého odpoledne. Na základě toho se pracovní den leckdy mění. Sestřička jde do práce s tím, že pojede za třemi pacienty na Pacovsko, ale díky zvratu během noci je potřeba práci logicky a efektivně přeorganizovat. Sestřičky mají denně na starosti tři až čtyři pacienty. Často však návštěva není jen o pacientovi, ale velmi důležitá je rodina. Říkáme, že nám vždy nejvíce zaberou tzv. hovory u branky.

Proč zrovna u branky?

Rodina nás jde vyprovodit a my hovorem u branky nebo dveří strávíme další hodinu. Rodinní příslušníci mají mnoho otázek – proč maminka nebo tatínek nejí, proč ubývají síly, ptají se na stav, co všechno je ještě může potkat. Vše s nimi probereme a zároveň říkáme, že bolest není bolest, ale jedná se o celkovou bolest, kdy pacient třeba nemá vyřešenou konkrétní věc ze své minulosti např. vztah s dcerou, synem. Tím, že problém rozkryjeme, mluvíme o něm, zvládneme jej, odchází pak člověk v rámci možností smířený a rozloučený.

Co dalšího je součástí vaší práce?

Po každé směně musí sestřičky uklidit vozidlo, zkontrolovat batoh, ampulárium a připravit vše na další den případně akutní výjezd. Zlikvidovat veškeré věci a následně udělat z každé návštěvy zápis, kdy hodnotíme např. symptomy nemoci, fyzické a kognitivní funkce a dále třeba psychologické aspekty jako je úzkost, deprese, sebeúcta, životní spokojenost atd. Hodnotíme, v jaké fázi Kubel Rosové je pacient a rodina. Veškeré podstatné informace si pak pomocí tzv. vzkazových sešitů vzájemně předáváme.

Může paliativní péči pelhřimovské nemocnice zkontaktovat každý?

Ano, může každý z bývalého okresu Pelhřimov a samozřejmě i z tzv. přesahů, kdy dojíždíme do zón, kde není žádná podobná péče. Jedná se např. o Středočeský kraj, oblast okolo Čechtic nebo Lokte. Velmi často se nám stává, že nám volá pán s tím, že jsme jezdili k sousedům, kteří s námi byli spokojeni. On má doma maminku, která by potřebovala pomoc. Výhodou je bezesporu to, že jsme paliativní péče při Nemocnici Pelhřimov a můžeme nahlédnout do historie, zda byl pacient nedávno hospitalizován v nemocnici, popřípadě s čím, jak se vyvíjel jeho zdravotní stav v čase.

O přínosu paliativní péče Nemocnice Pelhřimov hovoří statistika. Za poslední necelé tři roky jste poskytly podporu více než 600 klientům. Jak s nimi a jejich rodinami komunikujete?

Komunikace musí být odborná, opravdová a možná trochu i odvážná. Lektoruji řadu kurzů a sestřičky říkají: „Ale to já nemůžu říct, to musí lékař.“ Ano, jsou věci, o kterých hovoří jenom lékař, ale sestřička by se měla s rodinou bavit, proč dotyčný např. nejí jako dřív. Vysvětlit rodině, že člověk pokud odchází, nepotřebuje sníst pět knedlíků jako před půl rokem, kdy běhal po zahradě se sekačkou. Nyní mu není dobře a radujme se přeci z toho, že sní půl knedlíku a nedělejme si z toho vrásky. To jsou opravdové věci, o kterých se musí mluvit a označit je jako „normální“ v závěru života. Důležité je nebát se ukázat emoce.

Stává se Vám, že přijedete do rodiny, kde Vám řeknou, ať babičce/dědečkovi nic neříkáte, že by se jí/mu zdravotní stav jenom zhoršil. Jak se zachováte?

Právě nedávno jsme zažili několik situací, kdy bylo potřeba říci pravdu nahlas. Klientka urputně zvracela, nebylo jí dobře. Měla medikaci, ale sama v sobě se prala s tím, že na ní v dobrém slova smyslu “tlačila“ rodina, aby jedla, že bude mít sílu a začne zase chodit. Když se téma závažného onemocnění otevřelo a probralo, byla do několika hodin v pořádku a následně v řádu několika dnů odešla klidná a smířená. Paliativní péče není o tom přijít a říci klientovi: „Máte rakovinu, za týden zemřete.“ Paliativní péče je o přístupu a komunikaci s lidmi. Nikdy neuvádíme čas, i když to po nás rodiny chtějí. Čas je relativní pojem a nikdo nemáme křišťálovou kouli a nedokážeme vyvěštit kdy, a navíc nevidíme do těla, ve kterém je něco…lidé „to“ často pojmenovávají jako potvora, neřád, zkrátka je tam rakovina. Každá nemoc a pacient je jiný, jiný je průběh nemoci, jiná je rodina, domácnost. Neexistuje žádný recept, jak pacientovi nevzít naději.

Smrt je nedílnou součástí života stejně jako narození.  Může být i závěr života plný naděje?

Myslím si, že ano. Nedávno jsem byla na konferenci, kde tuto situaci popsala hezky paní kaplanka z brněnské nemocnice. Pacient se jednou zlobil, že mu berou naději zemřít, protože všichni říkají: „To bude dobré, počkej, až to bude dobré.“ On ale řekl: „Vy mi berete naději rozloučit se, uspořádat si věci a odejít v rámci možností smířený.“

Ovlivnila paliativní péči pelhřimovské nemocnice pandemie koronaviru?

Od začátku jsme věděli, že se budeme starat i o covidové pacienty. Vybavili jsme se ochrannými prostředky, testy, zřídili covidové boxy a vyráželi do terénu. Zpočátku nebyla situace vůbec jednoduchá, protože se lidé hodně báli. Náročná byla komunikace. Zprostředkovat a vyměnit si informace mezi s sebou a rodinou, abychom byli tzv. na jedné lodi. Vše jsme zvládli. V současné době mohu říci, že  se onemocnění covid-19 stalo vlastně naší každodenností.

Klientům rovněž nabízíte možnost zapůjčení kompenzačních pomůcek. Jste schopni dostatečně pokrýt potřeby pacientů?

Máme sedm elektrických polohovatelných lůžek, což je poměrně optimální. Nyní žádáme přes Nadační fond pro Pelhřimovsko o další kyslíkové přístroje, vysoké chodítko a pomůcky jako jsou židličky do sprchy či na vanu, což pacientům pomáhá při tom nejintimnějším jako je osobní hygiena. Stále máme nedostatek kyslíkových koncentrátorů. Aktuálně jich máme šest, které jsme nakoupili díky Nadačnímu fondu Abakus. Doufáme, že jich ještě několik nakoupíme, protože současná situace není jenom o onemocnění covid-19, ale přibývá pacientů s karcinomem plic a s metastatickým postižením plic, kteří potřebují kyslíkový koncentrátor. Přibývá i pacientů se srdečním selháním, kteří potřebují v atace dušnosti, úzkosti zklidnit dech.

Čemu se věnujete ráda v soukromém životě, jak relaxujete?

V prvé řadě je potřeba říci, že máme dobrý pracovní kolektiv, což je velké štěstí. Co se týče osobních životů, tak si troufnu podoktnout, že máme všichni dobré zázemí v rodině, bez kterého by to nešlo. Co se týče mě osobně, tak díky manželovi, dcerám a mým rodičům, mohu dělat práci, která mě baví a naplňuje. Relaxuji a odpočívám hlavně aktivně a to sportem v létě kolo a v zimě lyže. Mezi pasivní odpočinek řadím čtení knihy a společnost dobrých přátel.

Co byste si přála do tohoto roku?

Přála bych si, abychom byli všichni zdraví, plní elánu a dobré nálady, a abychom měli čas dělat svoji práci dobře. Přání týkající se paliativní péče se my splnila. Získáme větší prostory pro naši činnost a došlo k posílení lékařského týmu, jediné co nám nyní chybí jsou zdravotní sestry a pečovatelky pro odlehčovací službu, která je součástí domácí paliativní péče.

Mgr. Markéta Fuchsová (*1984, Pelhřimov)

Zdravotní sestra se specializací v gerontologii, která pracuje v oblasti paliativní péče více než 14 let. I přes své mládí má v rozvoji této oblasti na Vysočině, konkrétně v okrese Pelhřimov, obrovské zásluhy. Od roku 2008 byla součástí týmu Domácí hospicové péče, od roku 2019 je koordinátorkou paliativního týmu při Nemocnici Pelhřimov, který poskytuje nejen paliativní péči pacientům v domácím prostředí ale i konziliární paliativní péči pacientům hospitalizovaným a rovněž provozuje ambulanci paliativní péče.